26. 7. 2012

Evropský zlom. Příjde skutečně krach?


I přes uklidňující prohlášení politiků v ​​Bruselu a Aténách se Řecko blíží k vyvrcholení krize a způsob, jakým se nakonec rozhodne bude mít vážný dopad na budoucnost celé Evropy. Ti, kteří tvrdí, že situace v zemi, která produkuje pouze 2% HDP EU, by mohly mít velmi minimální dopad na osud EU, prostě nechápou podstatu a hloubku krize v eurozóně ...








Příčinou současné obtížné situace v Řecku je především jeho vstup do eurozóny, což vedlo k zastavení řecké ekonomiky. Stát musí platit za dodržení populárního předsudku, podle kterého držení "tvrdé" měny staví slabou ekonomiku do jedné řady se silnou. Ve skutečnosti "tvrdá" měna vede slabou ekonomiku ke krachu.V platnosti tohoto tvrzení se přesvědčily státy jako Portugalsko, Irsko a Španělsko. Nyní Řecko směřuje k výstupu z eurozóny a zbytek Evropské periferie jde pravděpodobně po něm.


                                                              Peníze "z ničeho"




Hospodářská a měnová unie v EU je často popisována jako významný krok k posílení solidarity v rámci eurozóny a mezi zbytkem členů EU. Skutečnost je však jiná. Euro je mezinárodní rezervní měnou, která může konkurovat americkému dolaru a slouží především zájmům největších bank a korporací v Evropě. Je také velmi zvláštní formou peněz vytvořenou "z ničeho" hierarchickou aliancí několika států.

Vlastně s tímto "designem" eura jsou spojeny jeho dva hlavní problémy. První - je nepřestávající diskuse o rozporu mezi měnovou a fiskální politikou. Peníze v prostoru EU jsou homogenní a Evropská centrální banka (ECB) půjčuje peníze bankám ve všech zemích Evropské unie na základě stejného refinancování. Nicméně, fiskální prostor EU homogenni není. Každý stát samostatně určuje výši daní a poplatků do příslušných fondů. EU se pokusila vyřešit tento problém zavedením fiskální disciplíny v rámci fiskálního paktu přijatého na posledním summitu. Nicméně, autonomie jednotlivých států stanovit si svou fiskální politiku pokračuje a zatím se ji nepodařilo zničit.

Druhý rozpor je v tom, že v jednotném peněžním prostoru není jednotný bankovní sektor EU. ECB sice existuje, ale každá země má svojí národní banku. Národní banky mohou získat likviditu v ECB, tedy v "evropským prostoru", ale to neznamená, že nevzniká otázka o jejich platební schopnosti. V důsledku toho se obrátí na jejich vlastní vlády nebo parlamenty. To znamená, že banky používají "nadnárodní" peníze, ale zůstávají národní ve své podstatě.

U kořene obou problémů - samotná neexistence jednotného evropského federálního státu a samozřejmě, "evropského lidu". Evropa zůstává kontinentem jednotlivých států vytvořených lidmi, kteří mají hluboké národní a etnické rozdíly a jsou na různých úrovních sociálně-ekonomického rozvoje. Tento základní fakt hrál možná rozhodující roli při vzniku krize v eurozóně.



                                          Německo jako hlavní viník problému periferii




Skutečnou příčinou krize není fiskální nedisciplinovanost. Příčina je zakořeněna ve ztrátě konkurenceschopnosti EU v periferních zemích. Členové Unie sou uvězněni v pevných směnných kurzech, jednotné měnové politice a fiskální disciplíně zvenčí.

Zvýšení konkurenceschopnosti můžeme vidět pouze na trhu práce, jinými slovy - transformaci sociální politiky v antisociální. V celé EU se rozběhl "závod o přežití", ve kterém zatím vyhrává Německo. Z jedné stránky, když byly německým pracovníkům nabídnuty částečné pracovní úvazky a nespočet rekvalifikačních kurzu souhlasili, že "vydrží" (jen je zajímavé jak dlouho jsou ochotni "vydržet"?). Na druhé straně to ovlivňuje vyšší ve srovnání s ostatními zeměmi EU, organické složení kapitálu, přes který Spolková republika Německo udrží vedoucí pozici exportní země a umožňuje tak chránit zbytky starého "sociálního" státu.

Ztráta konkurenceschopnosti vede ke zvýšení schodku běžného účtu periferních zemí, zatímco v Německu zůstává přebytek. K financování deficitu těchto zemí jsou nuceny půjčovat. Levné úvěry pomohly ECB zvýšit finanční prostředky na poskytování úvěrů na vlastní banky, ale v důsledku toho tyto země získaly vnitřní a vnější dluhy. V dluhu se ocitly soukromé a veřejné sektory. Nakonec se objeví skutečný obraz toho, co se děje: dluh periferních zemí je úzce spojen se zajištěním nákladů na pracovní sílu v Německu.

Nyní se orgány EU snaží tento problém vyřešit tím, že sníží náklady na pracovní sílu v periferii. Strmý pokles mezd a sociálních výdajů v řádu měsíců nebo týdnů - nejvíce nápadná známka "nové ekonomické politiky" v Bruselu. Nicméně, tato hospodářská politika není rozumná, protože opatření vedou k potlačení vnitřního trhu v těchto zemích (snížená kupní síla drtivé většiny občanů). To způsobuje pokračující pokles produkce, což vede k dalšímu nárůstu nezaměstnanosti, a s tím i dalšímu zbídačování společností těchto zemí jako celku.V důsledku toho se periferie "sjednocené Evropy" ocitá v pozici, kdy není schopna platit procenta z dluhu, natož dluhy samotné. George Soros v této souvislosti říká, že je nemožné snížit dluhovou zátěž smrštěním ekonomiky - zátěž může snížit jen růst.

Výsledkem je to, že místo vyrovnání sociálně-ekonomického rozvoje slabších států a centra Evropské unie, se mezera mezi nimi neustále zvyšuje. Navíc, tento rozdíl zraňuje i zájmy národního kapitálu těchto zemí. Podle odborníků s největší pravděpodobností výsledkem tohoto procesu bude sociální exploze a kolaps eurozóny.

Příznaky blížící se exploze jsou zřejmé. Například 19. července ve Španělsku vyšli do ulic nespokojení občané protestující proti dalším škrtům v rozpočtu (v příštích dvou letech asi 65 miliard eur). Demonstrace, kterých se zúčastnily stovky tisíc lidí, se konaly v 80 španělských městech. Podle organizátorů jen v Madridu se zúčastnilo protestu 800 tisíc lidí. Celostátní akce získala podporu u více než tisíce různých organizací - odbory, levicové politické strany, sociální hnutí atd.

Lidé v zelených tričkách (symbol protestu proti škrtům výdajů ve školství) se smísili s demonstranty na ulicích v podobě hasičů, policistů v civilu (ve Valencii městská policie protestovala dokonce v uniformě) a úředníků v černých tričkách.

Podle deníku El Pais : "Škrty, které byly schváleny vládou Mariano Rahoye přímo sahají do kapsy všech občanů tak nebo tak: zvýšení DPH, nárůst srážek z fondu daně z příjmů, zrušení vánočních bonusů pro úředníky, snížení dávek v nezaměstnanosti a redukce ve veřejném sektoru".

A to vše je jen začátek. Španělské odbory plánují na září obrovský "pochod na Madrid" a budou požadovat referendum o nedůvěře k vládě. Noviny citují několik hesel demonstrantů: "To je to, co z nás dělá fašistická vláda", "Rahoy je drobný zlodějíček a okrádá nás o práci", "Prodává zdravý rozum aby zachránil banky", "Vláda a bankéři - stejný podvod."


                                  Chudé Moldavsko se může zdát Řecku jako země zaslíbená



Politika umělého snižování mzdových nákladů pomocí snížení mezd a sociálních výdajů jako celku odráží dominantní v centru EU neo-liberální ideologii. Ale nejen to. Otázkou je: kdo bude platit za dluhy periferií, když nakonec zkrachují? Kdo zachrání bankéře, hlavní "podvodníky" dneška, jak jím začali říkat ve Španělsku? Granty EU vyloženě chtějí, aby to vše probíhalo díky okrádání nižších tříd v zemích periferie.

Z tohoto důvodu Berlín a jeho nejbližší spojenci zamítli tzv. eurobondy, tedy EU-dluhopisy. Zodpovědnost za placení úroků a splácení by pak musela nést celá EU. A pokud budeme mluvit konkrétněji, v první řadě, kapitál ekonomicky nejmocnější země v Evropské unii - Německa.

Za těchto podmínek sílí národní charakter bank v některých zemích Evropské unie. Čím je krize delší, tím více se banky sbližují se svými státy za účelem hledání dalších finančních prostředků. A teď už je nutně nehledají jen u ECB. Někteří se obracejí na Čínu, zatímco jiní, jako je Kypr, na Rusko, atd. Jedná se o velmi zajímavý proces, který ukazuje, že měnová unie EU se začíná rozpadat zevnitř.

Pravděpodobně zachránit situaci může jen nové evropské vydání Marshallova plánu, s rovnoměrným rušením dluhů států periferie. Nicméně, s tím opět nesouhlasí v Berlíně. Kvůli neexistenci politické unie jako federální Evropy, Německo nechce riskovat kapitál. Není divu, když na posledním summitu EU se rozhodli jít blíže k bankovní unii. Bankovní analytik z Německa Wolfgang Münchau na stránkách "The Financial Times", řekl: "Myslím, že by to byl velmi velký krok - ve špatném směru". Účastníci summitu se dohodli, že celková bankovní rekapitalizace nenastane, dokud nevznikne plnohodnotná bankovní unie. A Bundesbank dodal, že bez politické unie to není možné.

Zároveň je obtížné si představit, že Francie a Polsko by přistoupily na federální Evropu, která by ve skutečnosti znamenala plnou nadvládu Německa a nakonec i vznik IV říše, nebo něčeho takového. O pozici Spojeného království se ani nemusí mluvit. Premiér David Cameron, řekl v poslanecké sněmovně na základě summitu EU, že nevylučuje v budoucnosti provedení referenda o možném výstupu z EU.

Za těchto podmínek periferie začne pracovat na scénáři pro výstup z hospodářské a měnové unie a prvním kandidátem pro takové řešení je samozřejmě Řecko. Bruselem přijatá opatření na záchranu Řecka způsobila nebývalou krizi ekonomiky. Očekávaný pokles HDP v období 2010-2012 bude nejméně o 20%, což způsobí katastrofální pokles mezd a důchodů, že i nejchudší Moldavsko pro mnoho Řeků, se může za pár let zdát jako země zaslíbená, nemluvě o Ukrajině nebo o Rusku.

Na začátku června, George Soros veřejně prohlásil, že vládám eurozóny zůstávají přibližně tři měsíce na záchranu eura. "Teď se nacházíme v inflexním bodě. O tři měsíce později, se "okno příležitosti" uzavře. Trhy budou nadále požadovat víc, ale vlády nebudou schopny uspokojit jejich potřeby", říká Soros. Kvůli krizi eurozóny sama EU může prasknout jako politická "bublina".

Podle finančníka pro spásu by EU měla stanovit systém pojištění bankovních vkladů v eurozóně, stejně jako přímo financovat banky za pomoci evropského mechanismu stability. "Tyto kroky musí být kombinovány s dohledem a kontrolou v celé eurozóně", řekl Soros. Nicméně, právě tyto kroky nejsou možné bez transformace EU ve federální stát. A jeho vytvoření v krátkodobém a střednědobém horizontu zůstává nadále utopií.

Je možné, že brzy přijde hodina, kdy stávající sousední státy EU budou muset jednat už s jeho nástupci. Do čela znovu vyjdou vztahy s Německem, Francií a Velkou Británií. V zahraniční politice se rozšíří "okno příležitosti", ovšem naroste řada problémů.


Zdroj : http://www.fondsk.ru

Žádné komentáře:

Okomentovat