4. 4. 2013

Katarské hry na velkou mocnost

Nedávný summit Ligy arabských států, na kterém bylo pod tlakem Dohy přijato nelegitimní rozhodnutí, v mezinárodním právním kontextu, o poskytnutí vojenské pomoci syrské opozice, opět ukázal novou rovnováhu sil v arabském světě, kde potenciálně silní hráči, jako jsou Egypt, Alžírsko, Irák, byly opět bezmocní tváří v tvář bohatému trpaslíkovi - Kataru. Emirát použil všechny páky, včetně finančního vydírání, aby prosadil pro sebe potřebné rozhodnutí. Nicméně dokonce Saúdská Arábie ukázala menší vytrvalost ve srovnání s Katarem.




  

Je zcela jasné, že v Doze jsou velmi zklamaní schopností přežití legitimní vlády v Damašku, která se drží už více než dva roky, i přes aktivní externí tlak na odstranění Assádova režimu, a zahraniční vojenskou pomoc ozbrojeným syrským opozičním bojovníkům, velkoryse financovaných Dohou. Přitom prostředků už bylo utraceno tolik, že v samotném ​​Kataru je zastaveno mnoho vnitřních projektů a investice do zahraničí se výrazně snížily. O Rusku nemluvě. Emír nesplnil ani jeden ze slibů o účasti v řadě významných ruských projektech, slíbených monarchou během jeho návštěvy v Moskvě v listopadu 2010. Otázkou je - nejsou peníze, nebo se Katar mstí Rusku za postavení vůči Sýrii? Přirozeně, to druhé. Není náhodou, že na letišti v Doze v listopadu 2011 dokonce zbili ruského velvyslance, ve snaze sebrat mu diplomatickou korespondenci, kvůli tomu, že příliš aktivně obhajoval pozici své země v místních médiích, a to bylo velmi nepříjemné místním wahhábistům. Neměli bychom mít iluze o tom, že se Katar chystá něco investovat do ruské ekonomiky. Před nimi stojí jiný úkol - zničit syrský režim, který byl překážkou v cestě plynovodu z Kataru do Turecka přes Saúdskou Arábii, Jordánsko, SAR a dále evropským spotřebitelům. Tohle přispěje k strategickému cíli - pokusit se vytlačit Rusko od svých tradičních trhů se zemním plynem v jihovýchodní a východní Evropě, stejně jako v Turecku. Tohle dělá Doha nejen na vlastní pěst, ale pod nátlakem USA.

Lze jen těžko považovat emirát za klasický stát. Ve skutečnosti, je to jen velké plynové pole, ve kterém dominuje americká „Exxon Mobil“, a největší letecká vojenská základna na Středním východě, na které se nachází 5 000 amerických vojáků, tj. téměř polovina všech místních ozbrojených sil. O jaké nezávislosti Kataru lze hovořit tváří v tvář těmto skutečnostem? Sám Emír a jeho rodina sedí na háku Washingtonu. Emirát byl předtím na seznamu zemí, které sponzorují terorismus, a pouze kvůli svolením k použití jeho území pro válku v Iráku, dosáhl výjimky z tohoto dokumentu. Mnozí členové dynastie emíra otevřeně podporují teroristy, kteří se podílely na útocích z 11. září 2001 v New Yorku a Washingtonu. Panovníkova legitimita je pochybná pro téměř polovinu členů rodiny Al Thani. Koneckonců, v roce 1995 byl spáchán státní převrat, emír svrhl z trůnu svého otce, a donutil svého bratra a některé příbuzné opustit zemi a žít v exilu.

Nesmíme zapomínat na to, že Katar byl jedním z hlavních sponzorů ve válce v Čečensku, velkoryse dával peníze arabským žoldnéřům a čečenským rebelům. Není náhodou, když povstání v Čečensku bylo potlačeno, „prezident“ Ichkerie Yandarbiyev spolu se svými stoupenci, počtem více než 800 lidí, našel útočiště v emirátu. Dnes několik charitativních Katarských islámských fondů velkoryse věnuje peníze do rukou teroristům po celém světě, od Afriky až po Filipíny, nemluvě o arabském světě. Právě z Dohy vysílá hlavní hlas „Muslimského bratrstva“ ve tváři šejka Yusufa al-Qaradáví, prezidenta Světové organizace islámských teologů. O televizní stanici „Jazeera“ ani nemusíme mluvit, když si vezmeme v potaz její roli v ve všech arabských „revolucích“.

Otázka tkví jinde. Jak tento trpaslík s počtem vlastních obyvatel 300 tisíc lidí, které zaměstnávají 1,5 milionu cizinců, dokáže prosazovat svou vůli mezi Araby? Není to přece kvůli speciálnímu „talentu“ premiéra a ministra zahraničí H. ben Dzhassema, který byl před 20 lety úředníkem na nějakém druhořadém ministerstvu, a dokonce nemá vysokou školu? Je více znám spíše v oblasti vlastního podnikání na úkor státního fondu emirátu, než jako světový diplomat. Zdá se, že odpověď je jednoduchá. Vzhledem ke svým finančním zdrojům Doha mohla manipulovat situaci v Egyptě a Libyi, a tak je přivedla k obrovské závislosti na jejich penězích. Alžírsko a Irák nechtějí mít s emirátem nic společného, protože se bojí toho, že emirát bude dávat peníze místním saláfistům, kterých je v těchto dvou zemích dost. Zvlášť, když válku v Iráku Katar vlastně již rozpoutal, když poštvává sunnity, včetně bývalých baasistů, proti vládě šíitské většiny vedené Málikím.

Pokud legitimní vláda Sýrie bude schopná se udržet u moci, bude to začátek konce Kataru. Prohra ozbrojené syrské opozice bumerangem udeří po Doze, která není připravena na takovou prohru. Emirát se nejvíce obává vytvoření precedentu v Sýrii, když „Islámští revolucionáři“ prohrají. Doha se pak bude muset zodpovídat před celým radikálně - konzervativním arabským světem, včetně Saúdské Arábie, která je schopna sesadit emíra z trůnu během několika hodin. Když už Katar vzal do rukou prapor „revoluce“, měl by ho nést ho až do konce, ať už k vítězství nebo porážce. Poražený Katar však nikdo nepotřebuje, dokonce ani Američané. Takový je osud všech státních formací uměle vytvořených na ropě a zemním plynu, žijících podle zákonů islámu 17. století, ale požadujících demokracii v jiných arabských zemích, jejichž historie a civilizace trvá tisíce let, a ne desetiletí.

Zdroj : http://telegrafist.org


  

Žádné komentáře:

Okomentovat