14. 4. 2013

Suverenita a moderní integrační procesy

V dnešním rychle se rozvíjejícím světě jsou stále silnější integrační procesy ve všech aspektech vztahů mezi státy, a proto, vzniklá spojení mají buď jednostranný nebo vzájemný vliv na politiku jednotlivých zemí. Tohle vytváří velké množství diskuzí, debat, neshod ohledně existence v daném období suverenity v klasickém slova smyslu. V tomto článku jsme se pokusili posoudit situaci z „kritického“ pohledu a zjistit pomocí objektivních faktů, které stanovisko má právo na existenci.




  

Takže ze začátku musíme vysvětlit, co znamená „suverenita“.

Slovo „suverenita“ přišlo z francouzského jazyka – „souveraineté“ (nejvyšší moc). Vzniklo z latinského slova „supraneitas“ což znamená „vyšší“ (od slova „supra“ - výše).

Pojem suverenity se zformoval v souladu s vestfálským systémem mezinárodních vztahů, vytvořeném v 1648. Ale poprvé tento pojem vznikl ještě dříve, byl zaveden francouzským politikem a filozofem Jeanem Bodinem ještě v XVI. století. V jeho hlavním díle „Šest knih o republice“ („Les Six Livres de la République“ - 1576) Bodin formuje svou teorii státní suverenity jako „svobodnou nadvládu, nezávislou od jakýchkoli vnějších sil“. Podle Bodina je suverenita absolutní a věčná moc státu.

Z druhé strany, slavný německý filozof Georg Hegel napsal, že „substance státu, jeho svrchovanost se jeví jako absolutní moc nad všem jednotném, zvláštním a konečném, nad životem, majetkem a právy jednotlivců a jejich komunit“. Tak je zde Hegelova filosofie blízko k prvnímu významu suverénního státu (primát jednoty a státnosti - všemi prostředky, včetně hromadného zatýkání). To znamená, že „státní suverenita má přednost před jejími lokálními částmi : lidmi, vztahy, morálkou a dalšími věcmi“.

Podstata svrchovanosti, podle Hegela je také vyjádřena v následující větě: „Státy se k sobě navzájem chovají jako samostatná, svobodná a nezávislá individua.“ To znamená, že „nezávislost“ je klíčová vlastnost suverénního státu.“

Ale tohle je pohled předních učenců minulých dob, přirozeně nese „zbarvení“ časového období, se kterým byli syntetizovaní. Moderní definice má poněkud odlišné pojetí. Státní suverenita je „nezcizitelná právní vlastnost nezávislého státu, symbolizující jeho politickou a právní samostatnost, nejvyšší odpovědnost a hodnotu jako primárního subjektu mezinárodního práva, nezbytná pro výlučnou nadvládu státní moci a předpokládající nepodřízení moci jiného státu, vznikající nebo mizející na základě dobrovolné změny statusu nezávislého státu jako celého sociálního organismu, zakládající na právní rovnosti nezávislých států a je základem moderního mezinárodního práva.“

Suverenita politiky je důležitým faktorem projevu nezávislosti ve všech oblastech tak složitého organismu jako státu. Jinými slovy, je to právo na nezávislý výkon moci pro správu absolutní většiny lidských, nerostných a ekonomických zdrojů, pro dosažení určitých cílů politického vedení.



Státní suverenita zahrnuje takové základní zásady, jako:


Jednota a nedělitelnost území;

Nedotknutelnost územních hranic;

Nezasahování do vnitřních záležitostí.



Suverenita je rozdělena do dvou nedílných složek:


Vnější suverenita;

Vnitřní suverenita.


Vnější suverenita umožňuje státu iniciativně a samostatně stavět a rozvíjet své vztahy s ostatními státy, výhradně na základě svých vlastních zájmů. V mezinárodních vztazích se suverenita projevuje v tom, že vláda určitého státu není povinná právně nebo jakkoliv jinak se podřizovat jiným státům.

Suverenita se také projevuje uznáním daného státu v rámci mezinárodního společenství, tj. země je definována jako subjekt mezinárodních vztahů, který má plné právo provádět svou vlastní politiku ve vztahu k jiným rovnoprávným subjektům mezinárodních vztahů.

Suverenita ve vnitřní politice je charakterizována jako výlučné právo určit směr činností celé společnosti. Vnitřní suverenita znamená, že stát, bez ohledu na zahraničně politické ambice jiných států, řeší všechny problémy v zemi, a tato rozhodnutí mají závaznou povahu pro celou populaci.

Není tajemstvím, že v dnešním rychle se rozvíjejícím světě, všichni členové světového společenství, tak či onak jsou spojeni mezi sebou, a to:


sociální;

diplomatické vztahy;

nebo ekonomické.


Tyto tři hlavní typy, samozřejmě velmi často, ale občas i vždy, kombinovaně vytvářejí mezinárodní vztahy na světové politické scéně, která nakonec formuje „stupeň závislosti nebo nezávislosti“ konkrétního státu na straně druhé, ale pro lepší a jasnější pochopení je nezbytné analyzovat každý z těchto druhů samostatně, za účelem zjištění „dominantního postavení“.

Sociální spojení mezi státy je od pradávna velmi důležité, koneckonců víme, že stát je dalším krokem vývoje kmenového systému, a kmenový systém, když odvodíme z názvu, pochází z kombinace různých klanů a kmenů, resp., hodnota těchto spojení byla důležitá, ale pokud se na začátku epochy diplomacie formovala prostřednictvím sociálních vztahů mezi různými subjekty v mezinárodních vztazích, tak teď je pozorována opačná tendence. Tohle se stalo přirozeně, protože růst státní moci nevyhnutelně vede ke snížení vlivu konkrétního faktoru na diplomatický.

Diplomacie je nedílnou součástí internacionálních vztahů, je známá už od starověku a umožňuje zemím navzájem komunikovat prostřednictvím diplomatických zastoupení. Právě díky diplomacii a díky ní vyvinutému systému mezinárodního práva, státy mohou organizovat společnou činnost, navzájem prospěšnou, ale tohle je teorie ... Ve skutečnosti diplomacie dnes, stejně jako vždycky, slouží ke skrytí skutečných záměrů, nesoucích největší prospěch pouze jedné straně, a vyhrává tuto „bitvu“ ten, kdo má velkou ekonomickou moc a vliv.

Ekonomika - její dopad je obtížné přecenit, je základem každého státu, a spolu s tím i prováděné politiky tímto státem. Každá země a její obyvatelé touží po vlastním obohacení, zlepšení pracovních podmínek, života, a celkově i všech aspektů činnosti státu. Celý projev vnitřní a vnější suverenity je zaměřen na ekonomickou optimalizaci, tj. maximální zisk při minimálních nákladech.

Z výše uvedeného je třeba poznamenat jasnou hierarchii druhu vztahů mezi státy, a je patrné, že dominantním druhem je ekonomika. Právě ekonomické zájmy jsou příčinou k té nebo oné činnosti státu, a v tomto ohledu je nemožné si nevšimnout, že mezinárodní systém je záložen na principu „země-dominantní“ a „země-satelit“, a to znamená, že „satelit“ v různé míře, (zcela nebo částečně) ztratila svou suverenitu.

Jako dobrý příklad je možné uvést Spojené státy, zemi s obrovským ekonomickým a lidským potenciálem, kolos světové politiky. USA tak či onak ovlivňují celé světové společenství. Největší vliv USA měli a mají ve vojensko-politickém bloku NATO (North Atlantic Treaty Organization), organizaci, která byla opakem OVS (Organizace Varšavské Smlouvy), v jejíž čele stál Sovětský svaz. Úplné totální podřízení státu - členu bloku, bylo podmíněno několika faktory, které jsou typické i pro moderní globalizační vztahy, a to jsou:


Úplná politická závislost;

Úplná nebo částečná ekonomická závislost.



Úplná politická závislost znamená závislost satelitních zemí na dominantní zemi v dané oblasti, tj. ta poslední měla přímý vliv na politickou elitu, a dokonce i politický režim v zemi. K těmto případům lze zahrnout velké množství barevných revolucí, které provedly zvláštní služby USA a jejich spojenci na Blízkém východě a dokonce i v zemích, které byly pod přímým vlivem Sovětského svazu, a to jsou:


1989 - Sametová revoluce v Československu;

2003 - Růžová revoluce v Gruzii;

2004 - Oranžová revoluce na Ukrajině;

2005 - Tulipánová revoluce v Kyrgyzstánu;

2005 - Cedrová revoluce v Libanonu;

2006 – Pokus o Vasilkovou revoluci v Bělorusku;

2011 - Revoluce v Egyptě.


Výše uvedené jsou jistý druh změny režimu, a to tzv. „Vnitřní Revoluce"“, tj. silami vnitřní opozice být loajální k zemi, která o to má zájem.

Ale je tu další, mnohem drsnější druh změny nežádoucího politického režimu, který byl objeven před dlouhou dobou, ale začal být značně používán po rozpadu Sovětského svazu, například v roce 1992 - občanská válka v Jugoslávii, když byla malá balkánská země proti mnohatisícové koaliční armádě NATO, a tohle byl jen začátek. Pak v roce 2003 byl Irák, v roce 2011 Libye a stejný scénář právě probíhá v Sýrii, zatím stále cestou ozbrojené „opozice“, nebo spíše radikálních islamistických gangů, veřejně financovaných USA a jejich spojenci, pak je v pořadí Írán, a dále....? Vše závisí na stupni zájmu určitých zemí.


Všechny tyto války a barevné revoluce byly provedeny z nějakého důvodu, protože prastará otázka zní „Cui bono?“ (V čí prospěch? nebo Komu ku prospěchu?), dává jednoznačnou odpověď a říkat ji není třeba...

Úplná nebo částečná ekonomická závislost vyplývá z prvního faktoru, tzn., že odpovídá požadavkům politického zájmu. „Úplnost“ nebo „částečnost“ závislosti je nejspíše jen „míra zaneprázdněnosti“ ekonomického potenciálu země satelitu při provádění plánů dominantní země, ale jelikož chuť může byt různá (od zanedbatelné až po úplnou), je nezbytné hovořit o celkové ekonomické závislosti státu-dárce.

Takže, z výše uvedeného musíme vyčlenit hlavní: teze o suverenitě každé jednotlivé země má spíše deklarativní formu, než-li faktickou. Jak by se to zdálo smutné, ale tato situace je běžná v naší globální komunitě, neboť kdyby si všichni byli rovni, pak by pohyb dopředu (s bezpodmínečnými odstupy) byl nemožný, a stagnace nikdy k ničemu dobrému nevedla. Stupeň suverenity v první řadě závisí na velikosti hospodářského a politického potenciálu každého jednotlivého státu, čím je tento údaj větší, tím víc se blíží „míra suverenity“ k „absolutní hodnotě“.



Ruslan Burajev

Zdroj : http://telegrafist.org


  

Žádné komentáře:

Okomentovat